V 25 letech jsem skončila na vozíku
Studovala jsem vysokou školu a chtěla jsem být učitelka v mateřské školce. A vůbec měla jsem spoustu přání a snů.
Škola mi šla celkem bez problémů, takže jsem zvládala ještě své koníčky,
mezi které patřilo hlavně závodní plavání, kterému jsem se věnovala od svých deseti let. Plavání jsem milovala a dostala jsem i řadu medailí za první místa. Také jsem ráda chodila na aerobik a občas jezdila na koních. Prostě škola a sport, to byl můj svět.
Roky mého života tak utíkaly, že tu najednou byla oslava mých 25 narozenin. Slavila jsem společně se svojí kamarádkou, byly jsme narozené měsíc od sebe, a tak jsme každý rok společně krájely dort a popíjely na zdraví. Oslava probíhala v naší oblíbené hospůdce, kam jsem s přáteli chodívala posedět. V pěkně veselé náladě jsme vyrazili s Martou a dalšími 10 lidmi na diskotéku, kde jsme se pěkně vyřádili.
V pět hodin ráno jsem už toho měla dost. Únavou jsem se jen těžko držela na nohách. Jeden kamarád slíbil, že nebude pít a odveze nás s Martou domů. Jenže záhy jsme zjistily, že střízlivý není. Dušoval se, že měl jen dva panáky a cestu domů zvládne bez problémů. Jelikož jsme už neměly na taxíka, nechaly jsme se Petrem odvézt. Chyběly asi dva kilometry k domovu, když Petrovi, jak tvrdil, vběhlo do cesty nějaké zvíře. Zazmatkoval a vlítli jsme plnou rychlostí do stromu, zrovna stranou spolujezdce, kde jsem seděla já.
Za dva dny jsem se probrala v nemocnici a cítila jsem jen šílenou bolest hlavy. Chtěla jsem vstát a jít na WC, ale vůbec jsem se nemohla pohnout. Mohla jsem hýbat jen s horní polovinou těla. Strašně mě to vyděsilo a okamžitě jsem zvonila na personál. Lékař přišel a začal mi vysvětlovat, že došlo k poruše páteře a že budu na dolní polovinu ochrnutá. Je jen velmi malá šance, že někdy začnu chodit. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Přála jsem si, abych v tom autě umřela. Nedovedla jsem si představit, jak budu žít dál, být na všech závislá. Co moje škola, plavání a vůbec mé plány do budoucna? Bylo to hrozný. V tu chvíli
jsem Petra nenáviděla. Jak nespravedlivé, já ztratila všechno a Petr měl jen pár zlomenin. Marta měla naštěstí jen slabý otřes mozku.
Přestala jsem se všemi komunikovat a uzavřela se do sebe. Po léčbě a zdlouhavé rehabilitaci si mě rodiče vzali domů, pomáhali mi, jak nejlépe uměli. Koupili mi elektrický vozík, ale já si nedovedla představit, že bych si někdy na něj sedla a vyjela ven. Všichni by na mě koukali.
Rodiče mě po nějakém čase vyvezli na výlet. Přijeli jsme na speciální tábor, kde byli všichni nějakým způsobem handicapovaní a někteří na tom byli hůř než já. Začala jsem si tam povídat s klukem, který byl o dva roky starší než já a byl na vozíku už tři roky. Srazilo ho na přechodu auto, které jelo na červenou. Povídali jsme si celkem dlouho a mě došlo, že kvůli tomu, že jsem ochrnutá, pro mě život nekončí, jen ho budu muset začít žít jinak.
Byla jsem našim moc vděčná, že mě tam vzali a s pár lidmi jsem si vyměnila čísla, abychom se mohli vídat. Příští týden jsem začala chodit na rehabilitaci a jezdit na koních. Pomáhalo mi to, hlavně po psychické stránce. Ve škole jsem si domluvila individuální plán a jezdím tam na zkoušky a některé přednášky.
Život se mi hodně změnil. Stálo mě to hodně sil, než jsem dokázala znovu žít. Ale věřím, že to, co jsem si předsevzala, dokážu splnit. Jen se nesmím pořád litovat, ale být šťastná za to, že jsem vůbec přežila, a že mám kolem sebe plno lidí, kteří mi moc pomáhají.
Potkalo vás nebo vaše blízké něco podobného?
Autor: Anonymní
