Nespokojenost s vlastním vzhledem

Syndrom pocitu ošklivosti

Nadměrné zaobírání se domnělými vadami na kráse u normálně vyhlížející osoby je nemoc. Nazývá se dysmorfofobie neboli syndrom pocitu ošklivosti. Nemocný je natolik zaujatý pocitem vlastní ošklivosti a nebo tím, že dává přehnaný význam drobným tělesným odlišnostem, že mu to začne bránit v normálním životě. V práci, v přátelských i partnerských vztazích.

Pacient se svou domnělou či nepodstatnou vadou neustále mučivě trápí. Je přesvědčen, že okolí jeho abnormalitu permanentně sleduje a komentuje. Že je zdrojem všech jeho potíží („kdybych měla menší zadek, měla bych spokojený vztah“). Neustále se prohlíží v zrcadle nebo se mu úzkostně vyhýbá. Dokola řeší, jak svoji vadu opravit, zamaskovat, skrýt.

Tato tzv. dysmorfofobická porucha je častější u žen než u mužů. (Přesto jedním z nejznámějších lidí postižených touto poruchou byl muž, Michael Jackson.) Takto postižení jedinci málokdy pochopí, že jejich hon za dokonalým vzhledem je více poškodí, než aby jim pomohl.

Ve snaze svůj domnělý defekt skrýt na sebe naopak často strhávají pozornost plnou nepochopení a odsudku. Kačeří rty po zbytečných korekcích, přehnané líčení, nadměrné, směšné účesy. To vše mohou být výsledky dysmorfofobické poruchy.

Vznik a důsledky dysmorfofobie

Dysmorfofobie začíná obvykle v pubertě či na prahu dospělosti. Začátek je většinou postupný. Touto poruchou postižený jedinec se začne stále více a více zabývat danou částí svého těla, často navštěvuje kliniky plastické chirurgie a pod.

Spokojenost nepřichází nikdy a mínění o sobě samém je v rozporu s tím, jak daného jedice vnímá jeho okolí. V těžkých případech pacient přestává chodit do práce, vycházet z bytu, izoluje se od přátel. Ve vyhrocených situacích mohou tito lidé své trápení řešit i sebevraždou.

Příčiny a léčba dysmorfofobické poruchy

Příčina dysmorfofobické poruchy není známá. Často se pojí s depresemi a obsedantními poruchami.

Velký vliv mají, jak se zdá, i kulturní a sociální normy. Neustálé bombardování celé společnosti módními „vzory“, které jsou více dílem photoshopu než přírody, je velkým problémem a pro mnoho lidí zdrojem neadekvátního zahanbení.

Jsou ovšem i případy, kdy za vznikem této poruchy mohou stát příliš ambiciózní  rodiče, kteří místo aby byli svému dítěti oporou, pro něj mají pouze slova kritiky. Když citlivější a méně sebevědomý jedinec slýchá od svých nejbližších každou chvíli věty typu "Podívej se, jak vypadáš", rozhodně mu to na sebevědomí nepřidá, a tak může už u malého dítěte vzniknout zárodek dysmorfofobické poruchy.

Léčba dysmorfofobie bývá velmi obtížná. Vysvětlování, že je jedinec naprosto normální a respektu hodná osoba, vůbec nepomáhá. V některých případech pomohou antidepresiva, která sníží obavy a starosti pacienta. Málokdy však obtíže vymizí zcela. Jako podpůrná metoda slouží psychoterapie.

Autor: Michaela Kopřivová