Dýchání pod vodou
Lidstvo od nepaměti touží poznat hlubiny všech světových vod a prodloužit dobu, po kterou je lidské tělo schopno pod hladinou vydržet. Historie těchto snah je velice stará a zajímavá. Ovšem budoucnost je možná mnohem zajímavější. Pojďme se ponořit do světa starověkých potápěčů a poznat problémy spojené s ponorem do velkých hloubek, jež dnes lidstvo řeší.
Dlouhá historie
Jedny z prvních potápěčů zachycuje zhruba 2700 let starý reliéf na stěně asyrského královského paláce. Je na něm zachyceno vojsko překonávající řeku. Vojáci mají přitom na břiše připevněné zvláštní vaky, které spojuje s ústy hadice.
O pár století později, roku 414 př.n.l., řešilo athénské vojsko problém, jak se vypořádat s mocným přístavním městem Syrakusy na Sicílii. V Syrakusách si byli vědomi síly athénského loďstva, jemuž dominovaly lodě se třemi řadami vesel nad sebou, jež byly nazývány triéry. A také dobře věděli, že se tyto lodě nesmí za žádnou cenu dostat do přístavu. Proto jako jedno z obranných opatření zarazili u vstupu do přístavu do dna silné řady zahrocených kůlů. I přesto se athénské lodě do přístavu dostaly a město dobyly.
Zprávu nám o tom zanechal slavný antický historik Thúkydidés. Mimo jiné i s poznámkou o athénských potápěčích, kteří před útokem kůly z vody odstranili. Vezmeme-li v úvahu to, že potápěči museli do přístavu doplavat, ve stresu se potopit a mezi možná stovkami kůlů udělat cestu pro loďstvo, jedná se patrně o výkon takřka nemožný a neuskutečnitelný bez nějakého speciálního vybavení.
Přímo doložitelné informace o speciálním vybavení pocházejí až ze středověku. Přesněji se jedná o potopenou a dnem nahoru otočenou nádobu, tzv. potápěčský zvon. Tento vynález otevřel cestu významnějším pracím na dně oceánů, například objevování potopených vraků.
Přes jakési malé zvony upevněné na hlavě se německý vynálezce August Siebe dopracoval roku 1837 ke klasickému těžkému a neohrabanému skafandru, který je nám všem dobře známý.
Touha po co největší svobodě pod hladinou přiměla J.Y. Cousteaua, aby spolu s ještě dalšími lidmi koncem první poloviny 20.století upravil již tehdy používaný přístroj a vyrobil něco, co se s několika vylepšeními používá dodnes.
Jak sestoupit co nejhloub?
S tlakovou láhví naplněnou běžně dýchaným vzduchem nelze sestupovat do nekonečna, neboť se mění tlak, pod kterým ho dýcháme. Ve 40metrech nastává otupování racionálního myšlení, jež je způsobenou větším množstvím rozpuštěného dusíku v krvi (dusíková narkóza). V nejhorší případě končí smrtí.
Řešením je úprava obsahu dýchaných směsí. Samotný kyslík dýchat nemůžeme, neboť v hloubce od 10metrů způsobuje otravu a navíc ve velkých hloubkách ho tělo potřebuje mnohem méně. Dnes se proto nahrazuje dusík héliem. Hélium není jedovaté a ve větších hloubkách se mnohem lépe dýchá.
Možnost sestoupit až do hloubky okolo 1000metrů by mohly skýtat směsi využívající namísto hélia vodíku spolu s dalšími plyny. Složení takto dýchané směsi ale musí při sestupu přesně řídit počítač.
Nezávislost na vzduchu
Nebýt závislý na množství vzduchu, jenž si sebou pod vodu bereme, je silné lákadlo. Dnes probíhá spousta výzkumů, jejichž cílem je najít způsob, jak získávat rozpuštěný vzduch přímo z vody. Výsledky těchto výzkumů jsou natolik cenné, že většina z nich je bedlivě střeženým tajemstvím různých armádních a soukromých institucí.
Díky modernímu vybavení je dnes člověk schopen sestoupit stovky metrů pod vodu. Kdo ví, kde až leží konečná hranice. Nechme se překvapit, co nám budoucnost přinese…
Autor: Petr Zimola
