Bude jednou možné člověku transplantovat zvířecí orgány?

Některé orgány se dají do jisté míry nahradit mechanickými náhražkami. Člověku s nemocným srdcem dokážou nové mechanické pumpy umožnit volný pohyb. Dialýza ledvin dlouhodobě umožňuje relativně normální život. Ale co takové plíce či játra?

Jednou z metod, ke které se do budoucna upírají velké naděje, je tzv. xenotransplantace, kterou v užším slova smyslu chápeme jako transplantování zvířecích orgánů do těla člověka.

Myšlenka takových operací není zas tak mladá, jak by se mohlo zdát. Středověcí ranhojiči se pokoušeli zachraňovat život raněným vojákům krví beránků a v carském Rusku se chlubili lékaři transplantací kosti psa na poraněné místo na hlavě jistého vojáka. Podobné operace ovšem nebylo možné provádět a doufat v úspěch, byť minimální, do šedesátých let dvacátého století. Tehdy došlo k objevu prvních imunosupresivních metod.

V roce 1984 vydrželo paviání srdce v těle malého dítěte fungovat 3 týdny a v roce 1992 přežil nemocný člověk s paviáními játry 71 dní. Takovéto operace ovšem provází nejeden problém.

Imunitní armáda

Zásadní problém, který je třeba překonat, aby se vůbec transplantace orgánu dala provést, je překonání imunitní bariéry člověka. Imunitní systém je velmi citlivý na jakékoliv věci, které do těla nepatří. Nutnost užívat léky potlačující imunitní obranu je nutné už v případě, kdy transplantace probíhá z člověka na člověka, natož když by se jednalo o jiný živočišný druh. Reakce, jaké imunitní systém vyvolá na takové orgány, se léky jen těžce potlačuje, a je proto třeba využít mnohem sofistikovanějších metod, jaké nabízí genové inženýrství.

Na povrchu všech buněk se nacházejí jakési rozpoznávací molekuly. Pokud jsou takové molekuly pro daný organismus cizí, imunitní systém na ně okamžitě začne útočit. Úkolem genových inženýrů je proto pomocí klonování a genetických modifikací vytvořit taková zvířata (dnes se z mnoha důvodů uvažuje o prasatech), která by takové molekuly neobsahovala a nedráždila tolik náš imunitní systém. Takové metody ovšem nejsou zcela jednoduché a také jsou značně finančně náročné. Například za získáním jednoho naklonovaného kusu zvířete často stojí stovky neúspěšných pokusů.

Pokud by se podařilo obejít bariéru imunitního systému, vyvstává před námi spousta dalších otázek, na které lze nyní jen stěží odpovědět. Budou například prasečí játra, i přes značnou fyziologickou podobnost, schopna syntetizovat ty správné a pro nás důležité látky? Pokud transplantujeme zvířecí orgán dítěti, jak bude reagovat na růstové podněty?

Nebezpečí retrovirů

Toto ovšem nejsou zdaleka ty nejzávažnější problémy, které je třeba vyřešit. Největší obavy všem dělají takzvané endogenní retroviry. To jsou viry, které dokázali svou genetickou informaci včlenit do pohlavních buněk daného organismu, a přenášejí se tak postupně z generace na generaci. Praseti takové viry příliš nevadí, už si na sebe prostě zvykly. Popravdě řečeno se uvádí, že i lidský genom má z desetiny původ právě v endogenních retrovirech. Pokud se ovšem prasečí viry dostanou do kontaktu s lidskými buňkami vyvstávají před námi neuvěřitelná nebezpečí. Vědci se například domnívají, že takový původ předcházel i viry HIV a SARS.

Jak je vidět, xenotransplantaci provázejí mnohé problémy a nebezpečí, a to jsme zcela vynechali etickou stránku věci. Zda se jednou budou chovat prasata ve velkochovech pro potřeby medicíny, nebo tkáňoví inženýři dokážou v laboratoři vypěstovat orgány zcela nové, je věcí budoucnosti. Již dnes byly v tomto oboru zaznamenány řady úspěchů a my můžeme jen doufat, že ta budoucnost nebude pro nás přiliž daleká.

Jak se díváte na možnost transplantace zvířecích orgánů člověku? Vidíte v tom naději do budoucna, nebo je to pro vás nepřijatelné z etické stránky?

Autor: Petr Zimola