Kdy a proč člověk překoná vlastní síly?
Čas od času se objeví zprávy o lidech, kteří byli ve vypjaté situaci schopni vyvinout neuvěřitelnou sílu, aby zachránili svůj či něčí jiný život. Zajímavý je například případ z roku 1982, kdy nenápadně vyhlížející žena Angela Cavallo byla schopna nadzvednout více jak jeden a půl tuny vážící Chevrolet Impala, který spadl ze zvedáků na jejího syna, zatímco on pod ním pracoval. Auto podržela dostatečně dlouhou dobu, aby mohl soused jejího syna vyprostit.
Když máme strach nebo se znenadání ocitneme v nebezpečné situaci, v našem těle začne docházet k úžasným změnám. Příčina stresu (tzv. stresor) - pohled na syna zaklíněného pod autem - stimuluje hypothalamus. Tato oblast mozku je jakýsi největší „šéf" všech našich vnitřních pochodů a mimo jiné tedy zodpovídá za stresové pochody. Když se rozsvítí kontrolka hlásící nebezpečí, aktivuje se sympatický nervový systém. Hypotalamus vyšle signál do hypofýzy a ta stimuluje nadledvinky. Nadledvinky uvolní hormony adrenalin (epinefrin) a noradrenalin (norepinfrin), které vytvářejí stav pohotovosti, a tím nám pomáhají čelit nebezpečí. Společně tyto hormony zrychlují srdeční rytmus, zrychlí dýchání, rozšíří zornice, utlumí v tuto chvíli nepotřebné zažívání a svaly jsou dobře zásobeny kyslíkem.
Překonání vlastních sil
Všechny tyto změny nám umožňují čelit nebezpečí tváří v tvář. Když je adrenalin uvolněn z dřeně nadledvinek, krev lépe proudí do svalů, a těm se tak dostává více kyslíku. Adrenalin rovněž usnadňuje přeměnu glykogenu uloženého ve svalech a v játrech na energii. Svalům to umožní využít více energie, a jsou tak schopny vykonávat výrazně větší práci, než když je tělo v klidu či neutrálním stavu.
Někteří lidé se domnívají, že využíváme jen malé procento potenciální síly našich svalů. Až když jsme konfrontováni s nebezpečím, naše tělo začne překonávat limity. Proč si ale nemůžeme dopřávat výhod té neuvěřitelné síly po celou dobu? Jednoduše řečeno, pravděpodobně by nás to zabilo.
Lidské reakce na stres
Svaly lze posílit pouze postupným a promyšleným tréninkem. Enormní síla způsobená vylitím stresových hormonů má krom výhod i svá rizika. Svaly najednou pracují nad svou běžnou kapacitu. Hrozí tak různá natržení či výrony.
Rakouský lékař Hans Selye studoval lidskou reakci na stres a dospěl k závěru, že existují tři fáze, které tvoří to, co nazval obecným adaptačním syndromem. První fáze nastane, když narazíme na něco, co vyvolá stres. Jedná se o tzv. poplachovou reakci organismu. Dochází k vyplavení stresových hormonů a tělo se připravuje k život zachraňující reakci „boj nebo útěk". Následuje fáze rezistence neboli odporu. V této fázi jsou lidské odezvy na nebezpečí v plném proudu. Organismus ze sebe vydává všechno - utíkáme před naštvaným medvědem nebo nadzvedáváme několikatunové auto. Ke konci této fáze dochází k postupnému útlumu. Medvědovi jsme utekli, síly byly vyčerpány, je třeba je obnovit. Vládu přejímá parasympatikus (působí opačně než sympatikus), zklidňuje se srdeční rytmus, svaly relaxují a předtím nepotřebné funkce se obnovují.
Pokud stresová situace trvá po delší dobu, nastává fáze vyčerpání. Je to typický stav pro dnešní typ lidí, nad kterými neustále visí pracovní či studijní termíny apod. Daná osoba v tomto stavu je náchylnější k infekcím, nemocem kardiovaskulární soustavy aj.
Rovnováha mezi sympatikem a parasympatikem je nezbytná k udržení homeostázy v našem těle, a síly je tedy lepší šetřit až na dobu, kdy budou opravdu potřeba.
Autor: Petr Zimola
