Sebepoškozování - úleva od psychických problémů?

Sebepoškozování je agresivní chování člověka, které je nasměrované proti němu samotnému. Pro sebepoškozování je charakteristické, že se toto sebezraňující chování opakuje, je návykové. Ve společnosti se o něm ví a mluví velmi málo, s tímto problémem se však potýká mnoho osob, především dospívajících.

Nejčastější formy sebepoškozování

• řezání
• škrábání
• kousání
• pálení se
• típání cigaret či sirek do ruk atd.
• rytí do ran nebo jizev (nenechat rány zhojit)
• propichování kůže (např. jehlami, bodání se)
• pojídání velkého množství prášků
• bodání kružítkem
• spalování kůže tělovým sprejem

Příčiny sebepoškozování

Nejrizikovějšími faktory jsou vážná traumata zanechávající hlubokou stopu v dětské duši:

• sexuální zneužívání
• znásilnění
• tělesné týrání a zanedbávání
• citová deprivace
• dětská samota a pocit, že s problémy, se kterými se děti setkávají, jim nemá kdo pomoci
• odloučení od rodičů
• alkoholismus

Pro většinu lidí je důležitým momentem vzniklá bolest, která přehluší bolest psychickou. Fyzická bolest je něco hmatatelného, co člověk může vlastní vůlí ovládnout, na rozdíl od bolesti psychické. Při pocítění bolesti začne mozek produkovat endorfiny, a tak z člověka spadne stres a úzkost. Sebepoškozování je vlastně úleva od psychických problémů - když se člověk pořeže či si jinak ublíží, fyzická bolest přehluší bolest psychickou.

Jak sebepoškozování zabránit

Pokud zjistíte, že si vaše dítě ubližuje, kontaktujte bez váhání psychologa. S dospívajícím dítětem můžete mluvit jako s dospělou osobou. Před tím, než povedete rozhovor na téma sebepoškozování, připravte se na to, že se nedozvíte nic příjemného a problémy dítěte budou nejspíš větší, než jste čekali. Nereagujte hystericky nebo výbušně, pokud nechcete, aby k vám dítě ztratilo důvěru. Vyhněte se jakémukoliv obviňování – to by bylo nejspíš totéž, jako byste řekli »Pořezej se!«. Sebepoškozování je, stejně jako pokus o sebevraždu, volání o pomoc a dítě, které ubližuje samo sobě, rozhodně potřebuje při odvykání dohled odborníka a pochopení rodiny.

Prevence je možná!

Lepší než řešit důsledky určitého negativního chování a jednání, je takzvaná prevence, neboli způsob předcházení těmto negativním jevům:

1. Preventivně působí osvěta, respektive odtabuizování tématu. S dospívajícími je třeba na toto téma diskutovat.

2. Je potřeba podporovat a rozvíjet otevřenou komunikaci v rodině, schopnost mluvit o svých pocitech, umět je vyjadřovat, ventilovat a vybít, pokud jsou nepříjemné a negativní (třeba sportem, křikem, rozcupováním papíru).

3. Je třeba naučit se přistupovat k problémům čelem a konstruktivně (nikoliv sebedestruktivně) je řešit.

4. Dospívající by se měli naučit bránit si svoje hranice a uvědomovat si, co ještě chtějí a co již ne.

Setkali jste se ve svém okolí s touto poruchou?

Autor: Lucie Regenermelová