Oslepl jsem při pokusu o sebevraždu

Měli jsme třídní sraz, kam jsem nakonec vyrazil a seznámil se tam s kamarádkou mé spolužačky. Líbila se mi od první chvíle, ale bál jsem se ji oslovit.

Když už jsem měl trochu vypito, dali jsme se do řeči a zjistili, že máme docela dost společného. Za týden na to jsme spolu byli v kině. Pak jsme začali vídat pravidelně, byla to moje první dívka a já byl šíleně zamilovaný. Udělal bych pro ni cokoliv.

Když Jana ukončila vysokou školu, začali jsme shánět byt. V létě ještě odjela sama s kamarádkami na dovolenou, že prý je to naposled a pak už budeme jezdit jen spolu. Já mezitím pročítal inzeráty, jen abychom už byli sami. Když se vrátila zpátky, chovala se dost odtažitě, ale nechtěla mi říct, co se stalo. Když už jsme se měli jít podívat na jeden byt, s tím, že bychom ho koupili, rozešla se se mnou. Řekla mi, že na dovolené někoho poznala, ať se nezlobím, ale že se zamilovala, a tak po třech letech mě opustila.

Byl to pro mě šok. Nemohl jsem tomu uvěřit. Neustále jsem ji psal zprávy, volal jí, ale nakonec si změnila číslo, abych ji nemohl kontaktovat. Nevím, jak mě to napadlo, ale jednoho večera, když rodiče odešli do kina, vzal jsem si z trezoru otcovu pistoli a vystřelil. Byl jsem v komatu a když jsem se po týdnu probral, viděl jsem jen tmu. Slepý, jako navždy? Lékaři říkali, že jsem měl štěstí, že jsem to přežil, ale pro mě by bylo v tu chvíli mnohem snažší, kdybych se už neprobral.

Vůbec jsem nemyslel na to, jak moc jsem ublížil mé rodině. Mamka u mě seděla každý den a nedokázala pochopit, proč jsem to udělal. Ještě další měsíc jsem byl v nemocnici, jelikož jsem nemohl pořádně chodit a mluvit. Vlastně jsem ani nechtěl, jen jsem se litoval a chtěl jsem být mrtvý, aby Jana viděla, jak moc mi ublížila. Třikrát v týdnu za mnou chodila psycholožka, která mi moc pomohla. Uvědomil jsem si, že nejvíc jsem ublížil sám sobě a rodičům a to, že už v životě neuvidím, jsem si zavinil jen svou hloupostí. Nikdo si nedovede představit, jaké to je, učit se žít ve tmě. Často mě přepadaly deprese, že než tenhle život, tak raději žádný. Rodiče se mi snažili dost pomáhat a já jim už nechtěl více ubližovat.

Rok jsem nevyšel z bytu, bál jsem se, že zabloudím, nebo že nebudu schopný přejít ani silnici, že do někoho narazím, nebo někdo do mě. Ani jsem nevěděl, jestli je den nebo večer. Celý dlouhý rok jsem proseděl zavřený v pokoji, litoval se a nadával si. Po roce jsem si uvědomil, že tenhle život vážně nemá cenu a začal jsem vycházet ven. Napřed jen s někým, abych se naučil orientovat a trefil zpátky domů. Také jsem se přihlásil do klubu nevidomých, kde jsem se začal učit Braillovo písmo. Aspoň jsem pak mohl jít i na malý nákup a nebyl odkázaný jen na pomoc ostatních. V klubu jsem se seznámil s dívkou, která přišla o zrak při autonehodě. I díky ní jsem si uvědomil, jak jsem byl hloupý a nevážil si toho, co jsem měl. Ona nechtěla být slepá, ale byla šťastná, že to přežila a snažila se žít dál, kdežto já se o zrak připravil vlastní vinnou. Stali se z nás dobří přátelé a začali jsme spolu chodit. Nebyl jsem zamilovaný jako do Jany, ale byl jsem rád, že mám někoho, o koho se můžu opřít a vzájemně jsme si dost pomáhali, hlavně po psychické stránce. Vím, že v životě neuvidím svoje děti, pokud je někdy budu mít, neuvidím kvést kytky, svítit sluníčko, padat listí ze stromů a takové ty věci, které jsou pro všechny ostatní samozřejmé.

Proto si važte, toho co máte a nikdy si nezahrávejte se životem a radujte se i z maličkostí, které vám život přinesl. Já se naučil mít radost i z toho, že i když nevidím, tak aspoň slyším zpívat ptáky, nebo i šumět vodu.

Autor: Anonymní