Mnohočetná porucha osobnosti
Tato porucha se řadí mezi tzv. disociativní poruchy osobnosti a bývá též označována jako disociativní porucha identity. Pro zdravého jedince sice může mít jistý nádech tajemna a je lákavé o ní např. číst knížky či různá vyprávění, avšak pro nemocné jedince se jedná o problém, který každodenně poznamenává jejich život.
Příčiny mnohočetné poruchy osobnosti
Základním znakem poruchy je přítomnost více osobností, které se střídají v přebírání kontroly nad chováním postiženého jedince. Ten má tedy v sobě přítomno více osob, přičemž navenek se vždy projevuje jen jedna z nich. Každá z těchto osobností jako by si žila vlastním životem, má své charakteristiky, obvyklé vlastnosti, zvyky i svou historii. Některá z osobností může být velmi výbušná a agresivní, jiná naopak submisivní a bojácná. Jednotlivé identity se mohou lišit i po stránce fyzické, např. mohou mít různé nemoci, být praváci či leváci. Lidé, kteří touto poruchou trpí si však tyto různé identity neuvědomují a v době, kdy nad jejich myslí převezmou kontrolu, často popisují ztrátu paměti. Jedna osobnost si tedy není vědoma prožitků ostatních identit. Přechod mysli z jedné osobnosti do druhé je obvykle náhlá.
K poruše samotné mohou být přidruženy i další problémy. Mezi nimi lze zmínit:
- noční můry, flashbacky
- sebepoškozování
- agresivní chování
- sebevražedné sklony
- afektivní poruchy, poruchy sexuální, poruchy příjmu potravy či spánku
Zjištění poruchy
K diagnóze se může dospět např. po podezřelých ztrátách paměti, které se již nedají vysvětlit jen prostou zapomnětlivostí, všimnout si mohou lidi v okolí jedince či dotyčný sám. Ten může zažívat situace, o nichž ví, že by si je sám nezpůsobil (objevení napsaných vzkazů, obrázků či nakoupených věcí).
Možné příčiny a léčba
V anamnéze postižených jedinců bývá často zaznamenáno sexuální či tělesné zneužívání v dětství či emoční odmítání ze strany rodičů. Spouštěčem poruchy však může být jakákoliv prožitá stresová událost, těžké životní období nebo závažný vztahový konflikt.
Veškeré disociativní poruchy mohou být samovolně upraveny během několika týdnů. K tomu dochází zejména pokud potíže nastaly po nějaké traumatické události. Vyskytují se však i chronické stavy, které zejména pokud bez lékařské péče trvají déle, bývají následně velmi těžko ovlivnitelné.
Své místo v léčbě vždy má podpůrná psychoterapie, obvykle vycházející z principů kognitivně-behaviorální terapie, dynamické psychoterapie či hypnózy. Psychoterapie se snaží, aby nemocný získal určitý náhled a odstranil se emoční poklad pro disociaci. Ke zmírnění doprovodných příznaků mohou být podávána anxiolytika nebo antidepresiva.
Umíte si život s touto poruchou představit? Slyšeli jste již o ní dříve či s ní máte nějakou konkrétní zkušenost?
Autor: Michaela Holá