Když se řekne paliativní péče

Slovo paliativní pochází z latinského pallium. Překlad do češtiny by znamenal masku, deku či pokrytí pláštěm. Již to napovídá, že hlavním smyslem péče je maskovat účinky choroby, která je nevyléčitelná a zároveň se postarat o člověka, který trpí nesnesitelnými bolestmi ("tj. přikrýt ho pláštěm") a umožnit mu i přes jeho nemoc vést život relativně uspokojujícím způsobem.

V rozvinutém světě je nejčastější příčinou smrti chronické onemocnění, ke kterému dochází zpravidla v pozdějším věku. Na základě toho se odhaduje, že paliativní péče by mohla být užitečná přibližně u 60% všech úmrtí na světě.

Charakteristika paliativní péče

"Cílem paliativní péče je podle definice WHO z roku 2002 včas identifikovat a účinně mírnit utrpení ve všech jeho dimenzích u pacientů s progresivním chronickým život ohrožujícím onemocněním (nádorovým i nenádorovým, bez ohledu na aktuální prognózu)."

Paliativní péče se na rozdíl od té klasické nezaměřuje na odstranění příčin onemocnění, ale na zmírňování bolesti a udržování kvality života člověka po stránce fyzické, psychické, sociální a duchovní. Obě dvě péče se vzájemně doplňují, bývají tedy poskytovány současně. Často se můžeme setkat s označením terminální péče, to je však vyjádřením užšího pojmu pro paliativní péči. Neboť ohniskem zájmu jsou pouze pacienti v terminální fázi onemocnění, tj. s prognózou maximálně několika měsíců.

Priority péče

• Poskytuje úlevu od bolesti a dalších tíživých projevů nemoci.
• Neodsouvá, neurychluje smrt: pacient se nemusí děsit dystanázie (zadržovaná smrt), ani eutanázie. Smrt je považována za normální proces.
• Neopomenutelnou součástí péče o člověka jsou psychologické a duchovní aspekty.
• Současně s ní může probíhat chemoterapie, radioterapie, apod.
• Založena na týmovém přístupu profesionálů k pacientovi. ( Na péči se podílí lékaři, duchovní, terapeuti, psychologové, psychiatři, aj.)
• Poskytuje poradenství a podporu rodinám před a po smrti pacienta.
• Vychází z přání a potřeb pacientů.
• Umožňuje pacientům žit do smrti tak aktivně, jak jen to je možné.

Místo pro život i pro smrt

Péče probíhá ve třech základních formách. Typickým zařízením je lůžková hospicová péče (jedná se o krátkodobé i dlouhodobé pobyty v institucích),  další formou je stacionární hospicová péči (denní pobyty v zařízeních) a domácí hospicová péče. Záleží  především na pacientovi, na prostředí kolem něj a rodině, která z těchto forem péče je nejvhodnější.

MUDr. Marie Svatošová (zakladatelka 1. hospice v Čechách) k této problematice uvádí: "Pacienti jsou do lůžkového hospice přijímáni, když domácí péče není možná nebo nestačí (někdy i proto, že některý člen rodiny vnímá pomoc cizích lidí jako neúnosné narušení soukromí), jindy proto, že kontrola příznaků a jejich léčba je příliš složitá. Většina pacientů v lůžkovém hospici vyžaduje péči srovnatelnou s péčí na akutním lůžku, někteří i zvýšenou péči a observaci charakteru JIP."

Za všeobecně nejideálnější je však považována domácí hospicová péče, která umožňuje pacientovi trávit poslední dny jeho života za přítomnosti rodiny, v intimitě a v prostředí, které je mu nejbližší. Je důležité si uvědomit, že lůžkový hospic je prostředím nahrazujícím domov: "proto musí být architektonicky uspořádán tak, aby nemocnému a jeho rodině co nejvíce připomínal domácí prostředí a zajišťoval jim maximální míru soukromí a uvolnění denního režimu."

Největší překážka? Nedostupnost.

Česká republika za vývojem paliativní péče ve vyspělých zemích zaostává. Ač zde existuje kvalitní hospicová péče, tak je informačně a místně dostupná pouze malému počtu občanů. Lidé zde, tak často bojují se svou nevyléčitelnou chorobou v nemocnicích či jiných zařízeních. "V nemocnici, LDN a domově důchodců je život charakterizován určitou anonymitou, ztrátou velkého dílu soukromí a nutnosti se podřídit dennímu řádu dané instituce."

Z těchto a dalších důvodu vzniklo v roce 2001 sdružení Cesta domů (http://www.cestadomu.cz/), toto sdružení se snaží o rozvoj moderní paliativní péče, jedním z jejich zajímavých projektů je "kalendářová" podpora mobilní hospicové péče: http://kalendar.cestadomu.cz/.

Jde o to naplnit dny životem, nikoliv život dny

Poslední měsíce a dny života člověk prožívá složité vnitřní procesy. Lékařka Elizabeth Kübller Rossová definovala pět stádií člověka, který se snaží vyrovnat s vlastní brzkou smrtí.  Jedná se o pocity zlosti a deprese, člověk se snaží "vysmlouvat" život s lékaři a Bohem či popírá svou nemoc. Nejideálněji člověk ve svých myšlenkách a pocitech dospěje k psychickému vyrovnání se svým současným stavem. Aby k tomu mohlo dojít jsou důležité mimo jiné i kvalitní okolní podmínky člověka: prostředí ve kterém člověk může relaxovat, poslouchat hudbu, stejně tak jako mít ticho. Poblíž by měl být někdo, kdo umí umírajícímu naslouchat a zrcadlit jeho vlastní pocity. Roli lékaře v těchto situacích pak nejvíce vystihuje známa věta Dr. Hutchinsona:

„Lékař může uzdravit někdy, ulevit často, potěšit vždycky".

Je ve vašem kraji dostatek zařízení pro seniory a těžce nemocné? Jakou máte zkušenost s personálem, který se stará o vaše blízké, v těchto zařízeních?

Autor: Veronika Iblová