Sekty, past na vzduchoprázdno

Co název prozradí

Slovo sekta má své kořeny v latině, kde označuje stranu či směr. Odborníci se, ale zcela neshodují na tom, zda-li je odvozeno od slova secare, tj. oddělit nebo sequi, tj. následovat. Vzhledem k pejorativnosti názvu, který asociuje určitý fanatismus sektáři sami sebe nazývají novodobým náboženským hnutím.

Jsme skuteční přátelé v povrchním světě

Často se v našich životech objevuje vzduchoprázdno, mnozí se mohou cítit opuštěně, nevědět si rady ve své obtížné životní situaci, přemýšlet, kde hledat sami sebe či skutečný smysl života. Náboženství pak mnohým dává naději a víru v lepší život (mimo jiné i posmrtný). O tom moc dobře vědí sektáři, jež netrpělivě vyhlíží nejen na ulici. Obléknou se do masek nejlepších kamarádů na cestě k nalezení skutečné "pravdy" a budou se tvářit tak, abychom nabyli dojmu, že jedině oni dokáží zaplnit vzduchoprázdno, které se v nás rozhostilo.

Každý pes, jiná ves

Na světě existuje nespočet množství sekt. Ve své filozofii se liší, můžeme je rozdělit do několika skupin:

• eklekticky vytvářené, tedy z různých filozofií a náboženství (např. hnutí New Age)
• jako odštěpky světových náboženství: např.: křesťanství (Mormoni, Svědkové Jehovovi, Rodina), hinduismu (Hare Kršna, Sri Chinmoy), budhismu (Angažovaný budhismus) a islámu (Baháismus).
• s prvky moderních tradic (Dianetika, Scientologie), ty se často snaží upozornit na problémy současné společnosti.
• přírodně-okultního původu, kořeny najdeme např.: v čarodějnictví, animismu a šamanství (hnutí Wicca, Satanismus).

Typické znaky sekt

Určení toho zda se jedná o sektu není jednoduchou záležitostí, jednoznačná hranice mezi náboženskou organizaci a sektou neexistuje. "Mohu totiž hodně uškodit označením některé náboženské skupiny za sektu právě tak jako odmítnutím některou skupinu takto označit." Říká k této problematice pražský sektolog Zdeněk Vojtíšek.

Avšak mnozí autoři poukazují na určité rysy, podle kterých lze sekty rozeznat, např:

• nabídka nové cesty ke spasení
• charismatizace vůdce: vůdce tvrdí, že má nadpřirozené síly
• mocenská struktura: v sektách bývá pevný řád, který je postaven na oddanosti k nejvyššímu
• pocity výlučnosti členů: jen oni mají správný a pravdivý pohled na svět
• šibolet: specifický znak, kterým se sekta prezentuje
• uzavřenost před světem: vzájemná úzká pouta, vlastní obřady bez veřejnosti, apod.
• černobílé vidění světa: dobro-sektáři/zlo -okolní svět
• bezprostřednost vztahů (love bombing)
• absence racionálního uvažování: omezuje se nadhled, poznávání a vědění
• podřízenost: není podporováno svobodné myšlení a rozhodování
• hrozba potrestáním: členové, kteří se vzepřou autoritě budou potrestáni či vyloučeni
• homogenita členů: členové si jsou podobní svým jednáním a chováním

Nebezpečí? Ne pro všechny...

Člověk do sekt vstupuje většinou dobrovolně, často v období vývojových proměn jako je adolescence, rodičovství, důchod,...Motivace je různá: může hledat řád, mít existenciální motivy, problémovou rodinu, potřebuje si potvrdit svou významnost, protestuje proti společnosti, apod. Sekty už přestaly být uzavřenými společenstvími, naopak, poslední dobou projevují stále větší zájem o nové členy a aktivně je vyhledávají.

Nebezpečí hrozící ze vstupu do sekt je subjektivní záležitostí. Stejně jako na osobnosti člověka záleží i na typu sekty. Člověku, který vyrůstal v dysfunkční rodině nebo je ostatními neustále ponižován, může sekta poskytnout kvalitní zázemí, přinést štěstí a naplnění. Ovšem většinou jen na krátkou dobu, neboť po období euforie a velkého sblížení je euforické štěstí nahrazeno povinným štěstím, člověk již není vůbec schopen spontánní radosti, nadhledu, běžného života a komunikace.

Podmaňovaní si členů

Nejdrsnější z sekt používají metodu brainwashing (vymývání mozku), jedná se o techniky nejrůznějších fyzických a psychických deprivací, zvukových smyček, apod. Člověk se poté cítí bezmocně, jeho myšlení je "překopáno". Je ochoten pro svého vůdce udělat cokoliv. Tento způsob nepatří mezi nejčastější a bývá často zpochybňován argumenty, zda-li vůbec existuje taková technika, která může zcela změnit lidské myšlení a chování.

Daleko častěji je pozorována:

• společenská izolace: okolí člověka, který je v sektě si všímá odcizení, svou původní rodinu může označovat za zploditele, utlačovatelské osoby, apod. Děti nenavštěvují školu, dospělí nechodí do práce. Veškeré kontakty mimo sektu jsou rozvázány. Jsou zaznamenány i takové případy, kdy rodiče zavrhly své dítě kvůli tomu, že se rozhodlo nevstoupit do sekty.
• závislost členů na vedení: může se jednat jak o závislost psychickou, tak i materiální. Tato závislost bývá často uváděna jako horší, než-li závislost drogová, neboť člen sekty si ji není schopen uvědomit, naopak, čím více je mu sekta rozmlouvána tím více má pocit, že do ní patří a jde správnou cestou.
• ohrožení zdraví a života: někteří sektáři neuznávají klasickou medicínu, mají vlastní šamany či léčitele, kteří mohou napáchat nenávratné poškození zdraví. Jiní neuznávají transfuzi krve, i v Čechách jsou zaznamenány případy úmrtí z důvodu neposkytnutí transfuze. U mnohých sekt také hrozí to nejotřesnější - hromadné vraždy (např.: obětování se pro vůdce) a sebevraždy (např. s cílem zbavit se pozemského těla a vystoupit na vyšší duchovní úroveň).

Jak z toho ven?

Velkou zátěž a obrovský strach pociťují nejdříve blízcí člověka, jež propadl sektě. Málokdy se jim podaří ho přesvědčit, aby ze sekty vystoupil. Volají tedy na krizové linky, psychologům a žádají o pomoc. Ale bez aktivní vůle postiženého vyjde veškerá  jejich snaha na zmar. Pakliže však poslední zbytky zdravého rozumu spustí na poplach i u člena sekty a on se rozhodne odejít, neobejde se bez pomoci druhých osob. Na svém odchodu ze sekty se bude totiž potýkat hned s několika překážkami:

• velmi traumaticky může pociťovat ztrátu dosavadních jistot a stylu života v sektě
• již zapomněl, jak se lidé chovají vně sekty, ztratil svoji roli v reálném světě
• ztratil kontakty s většinou přátel, připadá si osaměle
• bývalí souputníci v sektě ho neustále atakují telefonáty, návštěvami, v horším případě výhrůžkami

Velmi důležitá je v tuto chvíli opora, pakliže se mu ji nedostává od přátel a rodiny, je třeba aby byl v kontaktu s psychologem či psychiatrem. Pomoci mu může i pastorační či sociální pracovník. Jedná se o proces krizové intervence, kdy veškerá snaha směřuje především k tomu, aby se postižený dokázal postavit na vlastní nohy, získal ztracené sebevědomí, přátele, roli ve společnosti a především kritický nadhled na svůj problém.

Autor: Veronika Iblová