Manžel má rakovinu
S přítelem jsme se vzali po šesti měsících chození. Byli jsme šíleně zamilovaní a nevadilo nám, že rodiče říkali ať ještě počkáme. Tři měsíce po svatbě začal mít Tomáš migrény, pořád se mu točila hlava a byl šíleně unavený. Nejprve jsme si mysleli, že to má z práce, ale stále se to zhoršovalo.
Začal špatně vidět, občas opravdu hodně rozmazaně a tak šel k lékaři. Absolvoval různá vyšetření, testy a prohlídky. Všechno trvalo tak dlouho, na každý výsledek a vyjádření lékaře jsme nervózně a trochu i se strachem čekali. A nakonec to přišlo, něco co nikdo nečekal - nádor v hlavě. Byli jsme z toho absolutně v šoku! Můj Tomáš, který nikdy nepije, nekouří, sportuje a má rakovinu? Další co jsme se od doktorů dozvěděli bylo, že operace by byla velmi riskantní, nádor byl totiž na špatném místě. Chirurg by se tam těžko dostával a hrozilo by ochrnutí a to jsme riskovat nechtěli. Následovala tedy řada chemoterapií a ozařování. Manžel to velmi špatně snášel, stále zvracel a neměl vůbec chuť k jídlu. Také velmi zhubnul což mu vadilo, protože si hodně zakládal na své sportovní postavě. I přesto jsme stále věřili, že se vyléčí.
Po půl roce to vypadalo nadějně, nádor byl v nejmenším stádiu a Tomáš začal chodit do práce. Ale jen občas, když bylo potřeba. Pomáhalo mu to hlavně psychicky. Byl sice stále velmi unavený, ale zase začínal být šťastný a vůbec si nepřipouštěl, že by se to mohlo vrátit. Pro mě v té době bylo nejtěžší pořád vypadat v pohodě a držet ho nad vodou, i když jsem sama už neměla síly. Nikoho moc nezajímalo, jak se cítím já. Musela jsem být ta statečná, která s ním chodila ke všem doktorům a vyslechla si, jak to bude vypadat dál. Také jsme začali navštěvovat léčitele. Řekl nám, ať se nebojíme, že nádor zmizí úplně a mi mu věřili. Pomáhal nám hodně po psychické stránce. Tomáš chtěl děti, ptali jsme se lékařů, kdy je možné se po chemoterapii začít pokoušet o miminko. Dovolili nám začít hned, protože onemocnění se týkalo jiné části těla a tak i léčba nijak neohrozila manželovu plodnost. Já jsem chtěla raději chvíli počkat a tak jsme se rozhodli, že změna prostředí nám udělá dobře a vyrazili jsme na nějakou dobu za prací do zahraničí. Jenže po dvou měsících bylo Tomášovi zase zle. Začal zvracet, měl křeče do rukou a hodně se mu motala hlava. Vrátili jsme se zpátky do ČR a po kolečku vyšetření nám řekli, že to jsou následky po chemoterapii, které mohou trvat i rok. Ulevilo se nám, ale jen na chvilku.Obtíže se začaly stupňovat. Manžel podstoupil další vyšetření a výsledkem byl opět nádor! Byla jsem zoufalá a říkala si, že tohle nikdy neskončí. Naštěstí byl na lepším místě, kde ho mohli operovat. Na operaci jsme čekali měsíc. Musel podstoupit ještě další předoperační vyšetření. Hrozně se bál a já už začala ztrácet sílu a nevěděla jak mu dodávat stále odvahu. Samozřejmě jsem chápala jeho strach, při představě, že se mi někdo vrtá v hlavě mi bylo zle, ale stále jsem si říkala, že je lepší operace než zase ozařování a chemoterapie. V den operace jsme ani jeden nemluvili a jen se drželi za ruce. Celou dobu jsem čekala v nemocnici s jeho rodiči a připadalo nám to nekonečné. Konečně přišel doktor a věta "Operace proběhla v pořádku" byla snad ta nejlepší v mém životě. Byla jsem šťastná a cítila šílenou úlevu. Po nějaké době Tomáše pustili domů a všichni jsme se vrhli na oslavování šťastného konce.
Jsem ráda, že už to má za sebou, ale stále je ve mně červíček pochybnosti, aby se to zase nevrátilo. Co když si pořídíme děti a objeví se zase nádor? Uvidíme, jak to bude dál. Nechám to volně plynout a budu doufat, že už nás nic hrozného nepotká.
Autor: Anonymní
