Opařila jsem své dítě

Děti lítaly sem a tam, chtěly být u všeho, všechno vidět, všechno ochutnat. Proto jsme pití a jídlo dávali dál od dětí, aby se náhodou někdo nepolil, nebo aby se něco nerozbilo.

Když už byly děti trošku klidnější a hrály si v pokojíčku, udělali jsme si kafe, abychom si ho v klidu vypili. Když jsem rozlívala vodu do hrníčků, Honzík za mnou potichoučku přišel a vybafl na mě. Já se šíleně lekla a jak jsem se prudce otočila, polila jsem ho vodou z konvice.

Okamžitě jsem propadla panice a nevěděla jsem, co mám dělat. Honzík plakal jak blázen a já ječela. Všichni okamžitě přiběhli za námi. Naštěstí měl Honzík politou jen ruku, i když hodně, ale nebyl to obličej, nebo něco jiného. Odnesla to jenom ruka.

V první chvíli jsme mu ruku dali pod ledovou vodu a pak potřeli máslem. Mezitím už byla na cestě záchranka. Honzík pořád plakal, ruka mu začala rudnout a dělat se puchýře. Já se klepala a neustále si to vyčítala. Odvezli nás do nemocnice, kde jsem byla s Honzíkem. Ručičku měl zavázanou a dvakrát denně mu dělali převazy. U toho vždycky hodně plakal. Doktor nám řekl, že popálenina je veliká, takže bude muset na plastiku, ale že u malých dětí se to hojí rychle a ani tolik bolest nevnímají.

Já si neustále vyčítala, co jsem svému dítěti způsobila a jakou bolest musí prožívat. Kdyby to jen šlo, všechnu bolest bych vzala na sebe. Honzík byl statečný, dokonce si tam pana doktora oblíbil a říkal mu strejdo. Další den malého čekala operace. Bála jsem se narkózy, vždyť byl ještě tak malý, ale zvládl to perfektně. Když se probudil, hned mě chtěl mít u sebe. Ruka se hojila rychle. Po 14 dnech jsme šli domů.

Dostali jsme mastičku, kterou se to muselo potírat, a každý den jsme stále chodili na převazy. Syn se tam těšil, protože vždycky za statečnost dostal nějakou dobrůtku. Domů za ním chodili kamarádi a Honzík si připadal jak hrdina, když všem ukazoval zavázanou ručičku a vyprávěl o nemocnici. Po třech měsících už ruka vypadala pěkně. Zůstaly tam jizvičky, ale na první pohled to nebylo vůbec vidět. Už ho to ani nebolelo na dotek a já si trošku ulevila, i když výčitky jsem měla stále. Bylo mi ho moc líto, ale on to zvládal perfektně. Zase začal chodit do školky, kde ho všichni vítali a mohl zase vyprávět, jak byl v nemocnici a byl rád, že je středem pozornosti.

Já jsem si vždycky říkala, že nechápu, jak někdo může polít svoje dítě, ale je to vážně mžik a stane se neštěstí. Vím, že si to budu vyčítat pořád, ale díky bohu, že to dopadlo takhle. Už jsou to dva roky, co se to stalo, a vždycky když něco vařím a přijde Honzík, chvěje se mi ruka, ale už si dávám hodně velký pozor.

Autor: Anonymní