Obtížnost správné výchovy

Je nesmírně těžké vychovat z malého, bezbranného mimina charakterního člověka. A naopak je nesmírně jednoduché nejrůznějšími úhybnými manévry vychovávat člověka lstivého a prospěchářského, nebo s ledasjakými dalšími negativními vlastnostmi. Proč tomu tak je? Protože nejrůznějšímu křiváctví a levosti není těžké uvěřit, to už je tak jaksi divně na tom našem světě zařízené.

Ale vychovávat přímého a upřímného člověka, to je úkol pro celý život. Musíme dávat pozor na všechny nové a nové nástrahy a pasti, protože sklouznout k tomu horšímu je tak snadné v kterémkoliv věku…

Proto si myslím a plně souhlasím s Kantovým výrokem, že vychovávání je největší a nejtěžší problém, který lze člověku uložit… A jak mezi sebou vidíme, ne vždy se úplně podaří zvládnout ho na jedničku.

Dětství kontra dospělost

Dětství… Těžko říct, jakého časového úseku se tento pojem přesně týká. Počátek je jasný – jakmile se narodíme, začíná nám dětství. Ale dokdy trvá? Zkuste říct patnáctiletému puberťákovi, který právě vychází základní školu, že je dítě. Vysměje se vám do očí… Ale stejně si myslím, že ve své podstatě budete mít pravdu, protože právnicky řečeno děti jsme až do svých osmnácti let, které jsou hranicí pro dospělost.

Někdy mi připadá, že je to poněkud drsné, osmnáct roků jsme jen děti, bez větší zodpovědnosti, a najednou nás kdosi, kdo vymyslel onu pomyslnou hranici, hodí přes palubu a plav si, jak umíš! Když neumíš, tak se to rychle nauč, jinak tvoje škoda…

Skončilo vodění za ručičku, navádění správným směrem i občasné přimhuřování oka. Teď jsi dospělý, tak si zařiď, postarej se, postav se na své nohy. A kdyby se ti snad náhodou někdy podlomila kolena, nedej znát svou slabost, slabošství se do dnešního světa přece nehodí. A pokud někdy zakopneš nebo dokonce upadneš, okamžitě vstaň a dělej, jako že se vůbec nic nestalo, protože jenom tak můžeš doufat, že si toho nikdo nevšimnul a že tě tedy nikdo takzvaně neodepíše. Doba je přece tvrdá a vítězí jen ti nejlepší.

Rodinná výchova jako zrcadlo

Rodina je základem státu. Řekla bych však, že to, co se v mnoha rodinách vychovává, nejsou lidé, nýbrž lidské hyeny. Je to složitý problém a jeho odstranění se může podařit pouze tehdy, pokud bude chtít každý z nás sjednat nápravu. Jedinec v tomto směru nic nezmůže.

Možná by stálo za úvahu zřídit něco jako „řidičský průkaz“ na manželství, protože když chceme řídit auto, samozřejmě absolvujeme kurz, kde by nás to měli naučit, ale když chceme vstupovat do manželství, nevíme o tom většinou zhola nic a do tohoto nevědomí si klidně pořídíme děti, které neumíme dobře vychovat – jak bychom jim také mohli dávat dobrý příklad, když už my sami jsme ho neměli…

Je to věčný koloběh a i kdybychom teď rázně řekli dost, trvalo by to jistě několik generací, než by došlo k postupné nápravě. Ale myslím si, že na to slůvko „dost“ je právě nejvyšší čas. Vytvořit našim dětem dobré zázemí jak materiální, tak především citové, není jednoduché. Ale není to ani nemožné. Kéž by si všechny děti až odrostou a nebudou už děti, ale věkem dospělí lidé, mohli zpětně říct: Prožil jsem krásné dětství, vděčím za to svým rodičům, a i když je toto už nenávratně pryč, zanechalo ve mně jen kladné a příznivé stopy a ty nejkrásnější vzpomínky.

Autor: Jitka Suchánková