Když se spárují jednovaječná dvojčata

Představme si situaci. Dvě identické jednovaječné sestry, říkejme jim třeba Jitka a Jana, sedí společně na baru. Dvě krásné ženy, navíc obě úplně stejné, budí zaslouženou pozornost svého okolí. Vesele vtipkují s barmanem a okolní muži na nich mohou oči nechat. Pro Jitku a Janu to není nic nového, o své výjimečnosti moc dobře vědí, a také se ji naučily během let patřičně využít, a to nejen ke škádlení mužů. Když v tom se stane něco, na co nejsou ani ony zvyklé.

Dva muži, kteří si právě kousek od nich přisedli, lze od sebe rozeznat asi zrovna tak snadno jako dvě sklenky dvojitého martini s ledem, které si objednali. V momentě, kdy se jejich pohledy střetnou, odletí tolik jisker, že jim to málem zapálí obočí. No a netrvá to dlouho a od prvního polibku si to dva mladé identické páry míří společně na radnici. V tu dobu se již bříška Jitky a Jany začínají nenápadně zakulacovat...

Možná vám to vše připadá jako vtip anebo vám to připomíná romantickou komedii v hlavních rolí s Olsenovy dvojčaty. Ale tato vtipná a těžko uvěřitelná situace (ovšem rozhodně ne nereálná) s sebou přináší jednu zajímavou otázku: „Spárují-li se dvě identická dvojčata se dvěma identickými dvojčaty, budou jejich děti rovněž identické?"

Zajímavá a těžko představitelná situace, odpověď ale strohá a jednoduchá. Nebudou.

Způsob, jakým vznikají jednovaječná dvojčata, se ze začátku ničím neodlišuje od normálu. Nejzdatnější spermie hrdinně překoná nehostinné prostředí ženského těla a s pomocí družiny svých věrných enzymů pronikne jako první do vajíčka, které oplodní. Potud je vše normální, nově vzniklá zygota (oplozené vajíčko) by se měla začít vyvíjet v nového jedince. Jenže v rané fázi onoho vývoje se tato zygota rozdělí ve dvě identické buňky, kde už každá zvlášť pokračují ve svém vývoji. Důvod, proč se tak občas stává, vědcům není zatím zcela jasný.

Když tedy nebudou potomci Jitky a Jany stejní, jak budou vypadat?

Vypadat budou jako normální děti a lišit se od sebe budou stejně, jako se od sebe liší klasičtí sourozenci. Jejich děti nezdědí od svých rodičů stejné znaky kvůli něčemu, čemu se říká genetická rekombinace. Ke genetické rekombinaci dochází během zvláštního druhu buněčného dělení, kdy si chromozómy vymění jedinečným způsobem geny, jež nesou. Při tomto dělení tak dochází ke vzniku geneticky unikátních buněk vajíček a spermií. To znamená, že veškerá vajíčka Jitky a Jany by měla být rozdílná, stejně jako spermie jejich manželů.

Když se během oplodnění (což je vlastně jiný typ genetické rekombinace) jedno unikátní Jitčino vajíčko setká s jednou unikátní spermií jejího partnera, musí vzniknout unikátní potomek.

Vezmeme-li v úvahu, že jednovaječná dvojčata mají stejnou genetickou informaci, je možnost, že by se geny mohly rekombinovat stejně u obou dvojčat, aby pak páry mohly mít stejné děti? Ne tak docela. Množství genů je velmi obrovské a pravděpodobnost, že by k něčemu takovému došlo je tak malá, že ji můžeme označit jako nulovou.

Přestože děti Jany a Jitky nebudou vypadat stejně, bude to i přesto docela zajímavá rodinka. I když to budou bratranci a sestřenice, geneticky si budou příbuzní jako bratři a sestry. A co víc, páry tvořené jednovaječnými dvojčaty mají rovněž vyšší pravděpodobnost početí identických dvojčat.

Znáte někoho takového?

Autor: Petr Zimola