Po znásilnění jsem otěhotněla

Byla jsem domluvená s kamarádem Martinem, že mě a mou kamarádku odveze domů. Večírek byl naprosto perfektní, všichni jsme se bavili a tancovali. Jen Klára, která měla jet se mnou domů, vypila víc alkoholu a odjela taxíkem už přede mnou. Blížila se třetí hodina ráno a tak jsem začala hledat Martina, aby mě odvezl. Našla jsem ho u baru s pivem v ruce a v sobě měl už pár panáků. Nezbývalo mi než jít pěšky, asi 20 minut, nebo jet taxíkem. Neměla jsem už moc peněz, tak jsem si řekla, že se projdu. Bylo celkem teplo, takže mi to vůbec nevadilo. V půli cesty jsem si všimla chlapa, který šel pořád za mnou.

Začala jsem se trochu bát, ale říkala jsem si, že má třeba jen stejnou cestu. Když jsem procházela kolem parku, rozeběhl se za mnou. Utíkala jsem jak splašená a šíleně řvala, jenže kolem nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Běžela jsem jak blázen a nevšimla si, že na zemi leží kus klacku a zakopla o něj. Chlap se na mě vrhl a vytáhl nůž. Ležela jsem tam a nebyla schopná pohybu, jen si pamatuju, že jsem ho prosila, aby mě nezabíjel. On se mi začal vysmívat, že to si ještě rozmyslí a serval ze mě oblečení. Když jsem ho začala kousat a kopat, dostala jsem pěstí do obličeje a bylo mi jasné, že proti němu nemám žádnou šanci. Ležela jsem tam a brečela. Nutil mě, abych na něho šahala. Bylo to něco hrozného a ponižujícího. Nakonec jsem se ještě pozvracela. On se mi pořád smál a říkal, že aspoň budu připravená do života. Asi po půl hodině mě konečně nechal a utekl. Nemohla jsem se vůbec hýbat. Ještě nikdy jsem se necítila tak špinavá a ublížená. Zavolala jsem policii a ti mě odvezli rovnou do nemocnice, kam za mnou hned přijeli naši. Kromě šoku mi nic nebylo, takže mě pustili domů a druhý den jsem musela na sepsání výpovědi. Tam jsem jim toho moc neřekla, protože byla tma, jen jsem věděla, že měl vousy, které jsem na sobě cítila. Doma jsem se sesypala a jen jsem pořád brečela. Chodila jsem i 4x denně do sprchy, protože jsem si pořád připadala špinavá.

Nakonec jsem si promluvila s mojí doktorkou, která mi dost pomohla a pokoušela jsem se na to zapomenout. Po měsíci už to celkem šlo, ale bála jsem se chodit někde sama. Zbýval mi měsíc a půl prázdnin a tak jsme chtěli jet s Klárou na pár dní k nim na chatu. Bylo to tam fajn, jen čtvrtý den mi začalo být špatně od žaludku. Myslela jsem si, že je to jídlem, jelikož ani jedna z nás nebyla moc dobrá kuchařka. Večer u skleničky vína se mě Klára opatrně zeptala, jestli bych nemohla být náhodou těhotná. Zůstala jsem na ni nevěřícně koukat, protože tohle mě vůbec nenapadlo. Začala jsem hystericky ječet, že to není možný, a že to přejde. Zase se mi to celé vrátilo zpátky. Jenže nevolnosti nepřestávaly, tak jsem musela k doktorce, která mi nabrala krev a oznámila, že těhotná jsem. Byla jsem v šoku. Nemohla jsem tomu věřit, jak můžu mít dítě s někým, kdo mi tak ublížil. Od první chvíle jsem to děcko nesnášela a chtěla hned na potrat. Gynekolog mi řekl, že jsem v 10. týdnu, tudíž bych mohla na interrupci, jenže jsem měla od 16-ti let problémy se spodkem, tak mi doporučoval, abych si to nechala, že bych pak už žádné mít nemusela. Vůbec jsem o tom nechtěla slyšet. Mluvila jsem o tom s mamkou, ta chápala, jak je to pro mě těžký, ale říkala, že to malý za to nemůže a že bychom to společně zvládli, než život bez dětí.
Nakonec jsem se rozhodla na potrat jít, nedokázala bych milovat dítě, které bylo počato tímhle způsobem. Teď studuju třetím rokem ekonomku, mám stálého přítele a doufám, že až se rozhodneme založit rodinu, bude to bez problémů.
Jsem si ale jistá, že nikdy nebudu potratu litovat.

Autor: Anonymní