Díky adopci máme holčičku

Ze začátku jsme to moc neřešili, byli jsme mladí, tak jsme si říkali, že máme spoustu času. Mně bylo 23 let a manželovi o dva roky více. Když se mi nepodařilo otěhotnět během dvou let, šla jsem k lékaři na prohlídku. První šel na vyšetření manžel, výsledky měl dobré. Mně také nezjistili žádnou příčinu, proč bych nemohla otěhotnět. Lékař řekl, abych se na dítě tolik neupínala, že psychika hraje velkou roli a je možné, že právě kvůli tomu se nám to nedaří.

Uběhlo dalších pět let a stále nic. Začali jsme se s manželem postupně odcizovat. On trávil více času s kamarády a já neměla náladu na nikoho, byla jsem nepříjemná, výbušná, zlá.

Tři mé kolegyně už mezitím odešly na mateřskou a já nemohla unést nevhodné poznámky na to, že už mi tikají biologické hodiny a tak podobně.

Takhle to dál nejde, promluvila jsem si s manželem. Domluvili jsme se, že si dáme žádost o adopci. Kdo to nepodstoupil, neumí si ani představit, kolik je to papírování a psychologických pohovorů. Také se k nám přišla podívat sociální pracovnice, v jakém prostředí by dítě vyrůstalo. Naštěstí nám vše dopadlo dobře. A teď už jen čekat. Jelikož jsme měli požadavek, že bychom chtěli dítě maximálně 6 měsíců staré, byla čekací doba delší.

Den po mých jednatřicátých narozeninách nám volali, že by pro nás měli holčičku, které jsou tři měsíce, abychom se přijeli podívat, a do měsíce po vyřízení dalších formalit by byla naše. Byla jsem štěstím bez sebe. Druhý den jsme hned vyrazili.

Malá byla nádherná, měla velké hnědé oči a krásné řasy. Nemohla jsem pochopit, jak se někdo může vzdát svého dítěte. I když na druhou stranu, nebýt takových matek, my bychom žádné dítě neměli. Další den jsme s manželem vyrazili nakoupit výbavičku.

Koupili jsme nový kočárek, postýlku, přebalovací pult a plno oblečků, aby bylo vše připravené. Jelikož v práci věděli, že čekáme na miminko, ihned jsem nastoupila na mateřskou dovolenou.

Za tři týdny jsme si Pavlínku přivezli domů. Byl to nejkrásnější den mého života. Neustále jsem seděla u postýlky a malou pozorovala. Byla moc hodná. V noci se budila jen jednou a během dne skoro vůbec neplakala.

Manžel byl také šťastný. Po práci chodil rovnou domů, abychom spolu byli všichni pohromadě. Byla jsem moc pyšná, když jsem na něho čekala před prací s kočárkem a vůbec mi nevadilo, že to není naše vlastní dítě. Milovala jsem ji, jak kdybych ji porodila já.

Asi po třech měsících, co jsme měli Pavlínku doma, jsem si všimla, že jsem už delší dobu nedostala menstruaci. Jak jsem lítala okolo malé, tak jsem si to vůbec neuvědomila. Šla jsem k  doktorce a ta mi oznámila, že jsem těhotná. Nemohla jsem tomu uvěřit. Po 11 letech jsem čekala miminko.

Byla jsem z toho v šoku, tak tohle jsem vůbec nečekala. Byla jsem šťastná, Pavlínka bude mít sourozence. Když jsem to oznámila manželovi, stál tam jako opařený a v očích měl slzy.

Narodila se nám zase holčička, Anička. Holky byly od sebe 16 měsíců. Zpočátku to byl docela frmol, ale časem jsme si vytvořili systém, který perfektně fungoval.

Teď už je dcerám 13 a 12 let a nikdy jsme nelitovali, že Pavlínka není naše. Vždyť díky ní se mi podařilo otěhotnět. Obě milujeme úplně stejně.

Autor: Anonymní