Anxiózní porucha osobnosti

Anxiózní porucha osobnosti (anxiózní = úzkostný) bývá někdy označována také jako vyhýbavá. U jedince, který jí trpí, se projevují pocity neustálého napětí a obav. Lidé jsou přesvědčeni o své nešikovnosti, nedostatečnosti. Již předem se obávají, že budou odmítnuti a že budou v životě neúspěšní.

Z tohoto důvodu se již předem jedinci obávají kontaktů s druhými lidmi. Předem počítají s neúspěchem v navázání kontaktu. Toto má samozřejmě vliv na mnohé aktivity v životě, včetně pracovních povinností či úspěšného seznamování s opačným pohlavím. Tito lidé jsou též přesvědčeni o své podřízenosti vůči ostatním, a tedy vždy vystupují v neadekvátně submisivní poloze.

Lidé s anxiózní poruchou osobnosti jsou pak velmi uzavření a úzkostliví. Sice touží po navázání kontaktů s okolím, avšak obávají se možného neúspěchu. Mají tedy následně tendenci se kontaktům spíše vyhýbat. Trpí svou velmi nízkou sebedůvěrou, která poznamenává veškeré jejich jednání.

Léčba anxiózní poruchy osobnosti

Anxiózní poruchou osobnosti trpí jedno až dvě procenta populace.

Léčbou je možné spíše usměrnit projevy poruchy do adekvátnější míry. Některé projevy je možné potlačit.

Při léčbě se využívají léky, tzv. anxiolytika, ty však přinášejí pouze dočasnou úlevu, proto se používají také antidepresiva.

Nejdůležitější roli v léčbě hraje psychoterapie, která je však, vzhledem k povaze poruchy, velmi problémová. Lidé s anxiózní poruchou mají těžko překonatelné obavy z toho, že je terapeut odmítne, nebo že ho obtěžují. Je velmi těžké získat jejich důvěru, což je prvotní úkol správného psychoterapeuta.

Autor: Michaela Holá