Málem se ze mě stala anorektička
Říkala jsem si, že bych potřebovala zhubnout tak tři kila a byla bych spokojená, jenže se mi to nějak vymklo z rukou.
Bylo mi 17 let, když jsem začala řešit svou váhu, při výšce 170 cm jsem vážila kolem 58 kilo. Nebyla jsem žádné vyžle, ani tlouštík. V té době jsem se ale v zrcadle viděla jinýma očima.
Zpočátku jsem přestala jíst jen sladkosti a odnaučila se sladit čaj a kafe. Asi za týden jsem zhubla o kilo. Byla jsem spokojená, že mi to jde celkem snadno a chtěla jsem pokračovat. Když jsem za necelý měsíc zhubla ty tři kila, přítel mi řekl, že mi to takhle sluší.
Tak jsem si říkala, že když to jde takhle snadno, tak ještě pár kil můžu ztratit. Snažila jsem se jíst hodně ovoce a zeleniny. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, že vlastně tolik jídla ani nepotřebuju, a že jím pořád velké porce.
Zlomovým okamžikem však byla posměšná poznámka mého kamaráda na můj velký zadek. Tam jsem si řekla, že musím vážně zhubnout. Přestala jsem jíst veškeré pečivo a jedla jen zeleninu a obědy bez přílohy.
V té době moje mamka pracovala ve večerce, takže se většinou vracela domů až k večeru. Já svůj oběd dávala našemu psovi, ten mi za to byl moc vděčný. Pejsek nám krásně přibíral a já dost hubla. I moje profesorka ve škole se mě ptala, jestli už to nepřeháním, že se jí zdám moc hubená. Když mi tohle někdo řekl, byla jsem na sebe pyšná a pokračovala v tom dál.
Rodiče nic netušili. Nosila jsem volnější věci, abych nemusela poslouchat, že jsem nějaká moc hubená. Kila šla k mé radosti dolů dál. Jenže to už jsem za celý den snědla třeba jen dvě rajčata a ovocnou tyčku. Už jsem měla k jídlu vyloženě odpor a nedovedla jsem si představit, že bych měla snít třeba rohlík. Nejhorší pro mě byly víkendy, kdy jsem musela s rodiči obědvat. Buď jsem snědla aspoň něco, nebo jsem se snažila vymlouvat, že mi není dobře, že se najím později. To už mi rodiče nadávali, že se jich ptají sousedi, jestli nejsem nemocná, a že bych měla víc jíst. V té době už jsem vážila 48 kilo.
Jenže nešlo to přestat, už jsem měla výčitky i z rajčete nebo okurky. Žaludek jsem měla tak stažený, že bych ani nic jiného sníst nemohla. Jednou si bratr domů koupil zákusky a řekl mi, abych si dala s ním. Byly tam i mé oblíbené šlehačkové. Když mi dort podával, začala jsem brečet a utekla do pokojíčku. Chtěla jsem si ho moc dát, jenže v hlavě jsem měla už jen, že jídlo je můj nepřítel a že je zbytečné jíst. Potom jsem vlastně jíst chtěla, ale moje druhé já mi to zakazovalo. Připadala jsem si jak rozdvojená osobnost, ta jedna už by chtěla jíst, jenže ta druhá se jídla bála.
Pak jednoho dne, když jsem byla s naším psem na stříhání, jsem tam omdlela, to jsem snědla za celý den jedno rajče a jeden trojúhelníček sýra. Paní zavolala rodičům, aby si pro mě přijeli a máma šla se mnou okamžitě k doktorce. Vůbec jsem nechápala, jak to doktorka poznala na první pohled. Když jsme tam přišli, tak se mě hned zeptala, jak dlouho už nejím. Moje mamka, která tam byla se mnou, neměla tušení, že nejím, takže to pro ni byl šok. Doktorka nás poslala na EEG, kde mi doktor řekl, že jsem celkem v normě, ale jestli budu takhle pokračovat, tak mě zavřou na psychiatrii. Bylo mi do breku. Říkala jsem mu, že jíst chci, ale bojím se. Říkal, že musím začít pomalu, třeba jen čtvrt rohlíku a hlavně jíst s chutí.
Asi po 14 dnech jsem dokázala sníst celý rohlík a vracela jsem se zase do normálu. Bylo štěstí, že jsem tenkrát omdlela a máma šla se mnou k doktorce, jinak by to dopadlo asi mnohem hůř. Člověk by si měl uvědomit, že váha není to nejdůležitější a každý by se měl mít rád takový jaký je.
Máte někdo takové zkušenosti? Pokud ano, napište nám, jak to probíhalo u vás.
Autor: Anonymní
