Vztah rodičů k dětem a obráceně
Je to jako koloběh – nějakým způsobem se chováme ke svým rodičům, koukají na to naše děti a vytvářejí si tak jakýsi vzor nebo snad normu, podle které se posléze podobně chovají k nám coby ke svým rodičům.
Všechno je tak přímočaré a logické – děti od nás přebírají a učí se veškerým návykům od těch základních hygienických přes zásady slušného chování až třeba po lásku k umění, ke zvířatům a koneckonců i k lidem, tedy vlastně učí se orientovat se ve vztazích, nacházet v nich krásu, rozumět nesrovnalostem, mít pochopení pro jiný názor, jiný náhled, chápat jiný pohled na svět, jiné hodnoty…
Děti – naše budoucnost
Naše děti jsou naším největším bohatstvím. Vůbec to není klišé, ačkoliv to tak může znít. Skutečně – lidské bohatství se nedá změřit ani zvážit ani spočítat a žádná „míra“ pro ně není ta správná. Peníze budou a my nebudeme, to se říká a je to pravda pravdoucí.
Jediné bohatství, které skutečně máme a do kterého máme právo a zároveň povinnost vkládat nějakou naději, jsou naše děti. Je to naše budoucnost a skutečně velice záleží na našem konkrétním přístupu a na naší snaze, jaká tato budoucnost ve skutečnosti bude.
Krok vedle
Tak, jak je jistě úžasné poznat tu nádhernou náhodu a být ve správný čas na správném místě, tak bohužel může nastat i obrácený efekt. Stačí se nevhodně zamilovat do člověka s pochybnou minulostí nebo se nechat z rozličných důvodů zlákat partou, ve které hrají prim drogy, a neštěstí je hotové. Sklouznout či pochybit se dá skutečně velmi lehce, ale ven z bludného kruhu umí najít cestu jen málokdo.
Peníze nejsou středobodem světa
Občas se také setkáváme s názorem typu: „Vždyť jsem mu (jí) dal (dala) všechno, měl (měla) na co si vzpomenul (vzpomenula), to, o čem jeho (její) spolužáci jen snili… Tak proč se mi takhle odvděčil (odvděčila)?“ A ubrečená maminka nebo tatínek jen štkají nad nepřízní osudu a vůbec si neuvědomují, že přemíra všeho materiálního zabezpečení není absolutní zárukou štěstí, že mít všechno, na co si jen můžeme vzpomenout, neznamená, že tím pádem máme i štěstí a lásku, ani to, že nám to bude „stačit“.
Škola života
Připadá vám to nevděčné? Ba ne, i rodiče se musí učit, jen ta škola života je někdy až příliš tvrdá, a to pro obě strany. Milovat znamená též trpět. Vidět své dítě, jak se samo zabíjí nebo se řítí do pořádného průšvihu, a přitom mu my, jako jeho rodiče, vůbec nemůžeme pomoct, to je příšerná vize. Bohužel tuto bezmocnost si už spousta matek i otců vyzkoušela na vlastní kůži.
Buďme dobrým příkladem
Ale vraťme se k tomu, jak se od nás naše děti učí to dobré i to zlé, a doufejme, že si z našeho počínání budou brát vždycky jen to lepší. A snažme se o to, buďme jim dobrým životním příkladem.
Nezapomínejme, že pokud sami nemáme úctu ke svým vlastním rodičům, pak se téhož „nevděku“ s největší pravděpodobností dočkáme i od svých dětí. Budeme lkát a stěžovat si na krutost osudu, ale přitom to všechno máme prakticky jen ve svých vlastních rukou. Tak si tuto šanci nenechme protéct mezi prsty…
Autor: Jitka Suchánková
