Torakoskopie a videoasistovaná hrudní chirurgie
Torakoskopie je metoda umožňující vyšetření hrudní dutiny a oblasti pohrudnice se záměrem provádět v ní určité léčebné zákroky. Do lékařské praxe byla poprvé uvedena počátkem 20. století.
Až do začátku 90. let minulého století byla tato metoda využívána převážně jako diagnostická, léčebné výkony se prováděly pouze ojediněle.
Videotorakoskopie a její využití
Klasická torakoskopie se provádí optickým torakoskopem, který neumožňuje přenos obrazu z operačního pole na monitor. Spojením klasického torakoskopu s videokamerou však vznikla tzv.videotorakoskopie (VTS). Takto získaný obraz se promítá na monitor, kde jej může pozorovat nejen operatér, ale i asistenti a další osoby přítomné operaci. Tímto došlo k významnému rozšíření léčebných možností této metody.
Videoasistovaná torakoskopie - endoskopická metoda vyšetření hrudní dutiny zavedením operační mikrokamery
Jedná se o minimálně invazivní chirurgický výkon, mezi jehož největší výhody patří menší zátěž na organismus než při klasickém postupu. Operační rána méně bolí, rychleji a lépe se hojí, čímž se pochopitelně zkracuje i doba hospitalizace a následné rekonvalescence. Výkony prováděné videotorakoskopicky se rozšířily o výkony prováděné při klasickém chirurgickém otevření hrudní stěny (tzv. torakotomii), kdy je chirurgická operace kontrolována nejen z operační rány, ale také z pohledu videotorakoskopu. Pro hrudní chirurgii prováděnou tímto způsobem se uvádí název videoasistovaná hrudní chirurgie (VATS).
Kdy se provádí diagnostická torakoskopie?
Tato metoda se provádí u onemocnění pohrudnice vždy v případech, kdy nebylo možné stanovit diagnózu pomocí jiných vyšetřovacích metod, např. hrudní punkcí. Metodou torakoskopie je možné pohrudniční dutinu prohlédnout a odebrat vzorek přímo tam, kde je zdroj potíží a diagnostický výkon se tak často stává zároveň výkonem léčebným.
Rozvoj VATS vede k ústupu invazivní torakotomie
Videoasistovaná hrudní chirurgie a její rychlý rozvoj vede k vytěsňování klasické torakotomie, jež je velkým, náročným a silně zatěžujícím zákrokem pro pacienta. Jde o odebrání vzorku plicní tkáně pomocí velkého otevřeného řezu hrudní stěny. K této metodě se stále přistupuje v případech, kdy u plicního onemocnění neznámého původu nepomohly žádné jiné a méně zatěžující metody. Nelze ji však provádět u závažně nemocných osob, u srdečního selhání, v případě šokových stavů, při závažných poruchách srdečního rytmu, dechové nedostatečnosti, těžkých poruchách výživy a látkové přeměny a při selhání ledvin.
Zdroj: anamnéza.cz, zdravi.euro.cz
Foto: Pixabay.com
Autor: Veronika Tůmová
