Lékařská etika a její význam v medicíně - Hippokratova přísaha

Lékařská etika se zabývá jednáním lékaře vůči nemocnému a její základní forma se vyvíjela už v dávné minulosti. S pokrokem vědy a technologií však vzniká mnoho mravních problémů, které podle všeho přesahují tradiční lékařskou etiku, v důsledku čehož vzniká pojem bioetika – etika zastřešující oblasti všech biologických věd v péči o zdraví člověka.

Lékařská etika a různá náboženství

Praktické využití lékařské etiky se liší v různých zemích podle převládajícího náboženství, lékařská etika jako vědní obor čerpá především z židovství, křesťanství, v menším rozsahu pak také z islámu. Pojem lékařské etiky můžeme definovat jako soustavně pěstovaný obor vědění, který vznikal během druhé poloviny dvacátého století. Minulost příliš nerozlišovala etiku obecnou od té lékařské, i když sama o sobě již v jisté podobě samozřejmě dávno existovala.

Hippokratova přísaha - nejstarší zdroj lékařské etiky a její současné uplatnění

Hippokratés byl nejslavnějším lékařem starověku, dodnes je považován za praotce medicíny a zakladatele racionálního lékařství. Nejstarším oficiálním a dodnes uznávaným pramenem lékařské etiky je Hippokratova přísaha, jež dodnes patří mezi její základní texty. Ještě na začátku 21. století studenti medicíny na amerických univerzitách přísahali na originální text Hippokratovy přísahy, jež je souborem etických pravidel k lékařovu jednání především vůči pacientovi, ale i kolegům a mimo jiné také poukazuje na důležitost lékařského tajemství. Podle odborníků je v současnosti přesné dodržování zásad Hippokratovy přísahy již nemožné, nepřijatelné, mimo naší dobu. Nemůže postihnout současné problémy, proto je možné ji vnímat jen jako základní zastřešující rámec či určitou linii směru.

Křesťanská lékařská etika

Základem křesťanské lékařské etiky je podle všeho přesvědčení, že člověku je život pouze propůjčen, a to právě Bohem. My bychom tak tento dar měli přijímat s pokorou a naší povinností je starat se o svůj život se vší zodpovědností, k čemuž patří i povinnost léčit nemoci a zranění. Pokud člověk svým životem pohrdá, nemůže být spasen, přičemž spása je hlavním cílem života křesťanů. Z toho plyne křesťanské zavrhování potratů či eutanazie, což je dodnes důvodem ke sporům ohledně legálnosti a morálnosti těchto úkonů mezi lékaři. Dosud nevyřešená a legislativně neošetřená je podle všeho například otázka dlouhodobého bezvědomí - kómatu, dále pak ukončení léčby, (např. na přání pacienta), která je už marná. Právě spory kolem eutanazie potřebují nalézt řešení v rovnováze mezi tím, kdy už je léčba zbytečná a je třeba respektovat přání pacienta, jenž by měl mít nárok na ukončení zbytečně zatěžující léčby v případě, že evidentně nevede ke kýženým výsledkům.

Lékařská etika po druhé světové válce

Pěstovat lékařskou etiku v souvislosti s moderním vývojem medicíny by však za současné mravní i morální krize naší kultury a společnosti mělo být naší neustálou snahou a potřebou. Podnětem k ustanovení lékařské etiky (jako oboru a předmětu výuky) byla v minulosti odhalení šokující pravdy o chování nacistických lékařů za druhé světové války, tedy především pokusy na vězních koncentračních táborů. Některé výsledky těchto pokusů se sice staly praktickým přínosem pro medicínu, ovšem v tomto případě za cenu nedobrovolnosti a upření lidských práv, bez ohledu na svobodnou vůli a míru utrpení. Mnozí toto nedobrovolné experimentování nepřežili, nebo si odnesli trvalé fyzické či psychické následky.

Zdroj: Wikipedie, Wiki.knihovna.cz, Rozhlas.cz (Dr. Dagmar Pohunková)

Foto: Pixabay.com

Autor: Veronika Tůmová