Oligofrenie
Oligofrenie je z řečtiny převzatý výraz pro slabomyslnost, oligofrenik je člověk nedostatečně vyvinutý v oblasti rozumového vnímání a chápání a důsledkem toho nesamostatný.
Oligofrenie bývá také důsledkem poruchy zvané Downův syndrom, celkové mentální retardace, kdy se objeví i charakteristické fyzické defekty – velká hlava a jazyk, malé oči, kožní řasa, krátké končetiny apod. Dělí se do několika stádií podle hraničních pásem inteligence.
Jak dochází k postižení?
V odborných vyjádřeních najdeme oligofrenii rozdělenou na primární a sekundární.
Primární oligofrenie představuje dolní hranici inteligenčního pásma, na úrovni debility, která má dědičný původ.
Sekundární oligofrenie může být důsledkem prenatálního poškození plodu, jako jsou záněty v těle matky, nedostatek kyslíku při porodu, některých vitaminů a podobně, ale může nastat i během života, vlivem virózy postihující vývoj mozkové tkáně nebo úrazu mozku. Z psychologického hlediska není oligofrenik člověk, který je rozumově pod úrovní daných měřítek, ale inteligenčně nad úrovní debility – tady se mluví o tzv. slaboduchosti.
Jednotlivá stádia oligofrenie
Oligofrenie je buď vrozená, nebo získaná brzy v dětství vnějším vlivem, řadíme k ní však i tzv. pseudooligofrenii – vývojové opoždění v důsledku sociální zaostalosti a jiných negativních vlivů v prostředí, kde jedinec žije a vyrůstá. Obecně se oligofrenie rozděluje do tří stádií :
- Debilita – lehčí postižení, kdy je člověk schopen základních a jednoduchých forem vzdělání a může navštěvovat zařízení typu pomocných škol s jistým procentem úspěšnosti.
- Imbecilita – děti nejsou schopné jakkoli se vzdělávat, ale je možné jim pomoci vhodným způsobem výchovy k osvojení návyků a pravidel důležitých pro život.
- Idiocie – těžká forma postižení, neschopnost vzdělání ani základní výchovy, nutná ústavní péče a neustálý dohled.
Vyšetření pomocí měření IQ neurčuje a nemůže určit přesnou hranici mezi jednotlivými stádii, je však přesto důležité k přibližnému usměrnění a zařazení závažnosti demence do správných kritérií.
Podle mezinárodní statistické klasifikace jsou to tato pásma
- debilita (IQ 52 – 67)
- imbecilita (IQ 36 – 51)
- idiocie ( IQ 20 – 35)
- těžká idiocie (IQ 19 a méně)
Povahové rysy a vlastnosti oligofrenika
Každý oligofrenik může být ve stejném inteligenčním pásmu trochu jiný, proto i k výchovným metodám se přistupuje individuálně.
Idioti nejsou schopni se o sebe postarat, nechápou hygienické návyky, co se děje kolem nich, nerozeznají nebezpečí a nemají pud sebezáchovy, mnohdy se nenaučí mluvit, mohou být agresivní. Jsou celkově odkázáni na pomoc druhého, žijí v ústavním prostředí s odbornou celodenní péčí.
Imbecilové se většinou naučí špatně mluvit, jsou schopni naučit se jednoduchým činnostem a úkolům. Jsou celkově nešikovní, ale mohou vykonávat jednoduché, nenáročné práce a vychodit pomocnou školu.
Debilové a slabodušší jedinci vychodí pomocnou školu, s potížemi mohou dokončit i základní vzdělání. Jsou schopni určitým věcem porozumět a naučit se lehkou, pravidelnou práci, chodit do zaměstnání. Mohou žít v domácím prostředí, většinou však potřebují stálý dohled.
K lidem postiženým oligofrenií je nutné přistupovat s velkou trpělivostí. Někteří jsou velmi důvěřiví, hodní, poddajní a snaživí, jiní jsou uzavření až asociální, mohou mít záchvaty vzteku a nekontrolovatelné agrese.
Autor: Veronika Tůmová
